Islandský hudebník Ólafur Arnalds, který 29. června vystoupí v Praze, dnes vyprodává nejznámější hudební sály. Royal Albert Hall? Opera v Sydney? Není problém. Tam se ale jeho podmanivá, leč velice jemná a intimní hudba perfektně hodí. Frajeřina je něco jiného – když dokáže dokonale upoutat pozornost publika na takových místech jako je třeba strahovský klub 007, kde ho nepříliš početné publikum hltalo při jeho prvním koncertě v Praze v roce 2008. Nebo když přitáhne absolutní pozornost tisíců lidí na festivalu, utiší je a hraje pro ně tak, jako to dokázal na Colours of Ostrava.
Ólafur umí pohroužit do soustředění a hudební meditace jakýkoliv prostor a když se pozorně zaposloucháte a necháte se unášet, tak mu porozumíte. Existuje jednoduchá a velmi příjemná cesta, jak odhalit, že ve vás dřímá dříve netušený fanoušek Ólafura Arnaldse. Zaposlouchejte se do jeho Sunrise Sessions – o zimním slunovratu, v nejkratší den v roce, nahrával Arnalds loni i letos za úsvitu v Reykjavíku své skladby a zaklel do nich veškeré kouzlo své hudby.
Možná se domníváte, že jeho delikátní hudba není pro vás, ale zkuste to, možná zjistíte, že vám také zcela nevyhovují škatulky, do kterých se jako milovník hudby řadíte. Stejně tak, jako si je přeje ignorovat tento islandský hudebník, který uchvacuje publikum po celém světě.
„Nejde jen o kritiku, ale o mé místo ve světě,“ říkal před třemi lety Ólafur Arnalds v rozhovoru pro Právo, když mluvil o tom, jak jeho tvorbu ovlivňuje způsob, jakým ho vnímají ostatní lidé. „Nezajímá mě, jestli mě jeden kritik nenávidí a jiný miluje. To mě netrápí. Pořád ale vnímám vliv toho, do jakých škatulek mě okolí zařazuje,“ přiznal tehdy hudebník.
„Jsem v hudebním průmyslu zapsán jako člověk, který se věnuje soudobé klasické hudbě. Lidé mě vidí a představí si smyčce a piano. Když to slyšíte deset let dokola, uvěříte, že je to vaše parketa,“ přemýšlel Arnalds a dodal: „Přitom to možná není úplně přesně to, čím jste. Možná jste se v tom jen zasekl, protože vás tak ostatní vidí a cení.“ Řeč tehdy byla o jeho předposledním albu Re:member na němž si poprvé pohrával se svým vynálezem, samohrajícími piany Stratus, jež reagují na to, co hraje on sám.
Arnalds vyrůstal v malém Islandském městečku, kde se dle jeho slov lidé „lidé hodně soustředili na sport“. Utíkal proto k muzice a tamní subkultuře. „Mělo to výhody, protože když žijete na místě, kde se zdánlivě téměř nic neděje, musíte si děj sami vytvořit,“ říká hudebník, který vytvořil svět plný klavíru, smyčců a příležitostně i intimních promluv či vždy uhrančivého, přesto nenuceného zpěvu jeho hostů.
Do Fora Karlín Ólafur Arnalds přijede necelé dva roky po vydání alba some kind of peace. Tento prostor je pro něj, pokud už není možnost poslouchat jeho hudbu za úsvitu na Islandu, perfektní. V moderním a minimalistickém sále bude celý večer patřit čistě jen éterickým melodiím a dokonalém zvuku.
